Horská kola patří mezi divácky nejoblíbenější disciplíny cyklistiky, ale když přijde řeč na peníze, je realita hodně střízlivá. Zatímco silniční cyklisté z World Tour podepisují smlouvy na miliony eur ročně, bikeři se musí spokojit s částkami, které často sotva pokryjí jejich závodní program.

Nejlépe placeným jezdcem současnosti je Tadej Pogačar. Hvězda UAE Emirates si ročně přijde na necelých devět milionů eur a to bez bonusů od osobních partnerů. Za takový plat by si mohl „koupit“ kompletní startovní listinu světového šampionátu v cross country.

Na opačné straně stojí legenda horských kol Nino Schurter. Desetinásobný mistr světa a majitel medailí z olympijských her si podle dostupných informací vydělá okolo půl milionu eur ročně. Ve srovnání s Pogačarem je to více než šestnáctkrát méně.

Rozpočty týmů jako noční a denní rozdíl

Rozdíly se neprojevují jen u jednotlivých jezdců, ale i v týmových rozpočtech. Silniční stáje jako Ineos Grenadiers nebo Lidl-Trek hospodaří s částkami kolem 40 milionů eur ročně. Největší MTB týmy přitom operují se zlomkem – rozpočty se sotva vyšplhají ke čtyřem milionům eur.

Na silnici stojí za financováním globální značky jako Ineos, Lidl, Visma nebo UAE. V MTB jde prakticky výhradně o výrobce kol a komponentů. Výjimkou je jen pár projektů typu Decathlon.

Minimální mzda? Na silnici ano, v MTB ani náhodou

Silniční cyklisté mají od UCI garantovanou minimální mzdu – 44 tisíc eur ročně pro zaměstnance týmů, 72 tisíc pro závodníky fungující jako OSVČ. V MTB žádná spodní hranice neexistuje.

Výsledkem je, že i jezdci z top 10 světového poháru berou často „jen“ pár desítek tisíc eur. V kategorii U23 bývá realitou dokonce pouhé kapesné, materiální podpora a bonusy za výsledky.

Méně závodů, menší příjmy

Rozdílná je i závodní zátěž. Silničáři absolvují 50–60 závodních dnů za rok, bikeři v průměru jen 24 startů. Přesto je výkonová laťka v cross country extrémně vysoko a jezdcům se dostává obrovského respektu. Jen ne finančního ocenění...