„Na Tour se připravujete celé měsíce, všechno podřídíte jednomu cíli, a pak po třech dnech skončíte,“ vzpomíná Philipsen. „Zbytek července strávíte v posteli. Psychicky je to náročné. Tolik dřete, abyste tam byli, a najednou sledujete, jak závod pokračuje bez vás.“

Sedmadvacetiletý rodák z Molu přiznal, že zpočátku ztrácel chuť i energii pokračovat. Pomohlo mu ale, že se po pár týdnech obklopil lidmi, kteří ho vrátili do normálu. „Tři týdny po pádu jsem ještě nemohl jezdit,“ popisuje. „Pak jsem začal trénovat a odjel do Španělska s Mathieuem van der Poelem, Giannim Vermeerschem a dalšími. Skvěle jsme si to tam užili, bez stresu a tlaku. To mi pomohlo znovu najít motivaci. Kdybych byl sám, bylo by to mnohem těžší.“

Na konci léta už se belgický sprinter opět smál. Na Vueltě vyhrál tři etapy a sezónu uzavřel s pocitem, že se z těžkého období dokázal zvednout. „Z hlediska počtu vítězství to nebyl můj nejlepší rok,“ říká. „Ale obléct v jedné sezóně žlutý dres na Tour i červený na Vueltě? To je něco výjimečného.“

Od sprintů ke klasikám

Philipsen zároveň přiznává, že právě kultura volnosti v týmu Alpecin–Deceuninck ho naučila větší zodpovědnosti. „Máme docela velkou volnost v tom, jak trénujeme,“ vysvětluje „Je to příjemné, protože to dává prostor i rodině a mentálnímu odpočinku. Ale znamená to i převzít odpovědnost – být připravený a sám si vytvořit podmínky pro úspěch.“

Tým ho podle jeho slov chce vést víc ke klasickým závodům. „Na začátku sezóny se budu víc soustředit na klasiky, což znamená méně sprintů,“ dodává. „Ale to mi nevadí. Bojovat o vítězství v závodech, o kterých sním, třeba v Roubaix, je něco výjimečného.“

Navzdory rostoucí touze po úspěchu v klasikách se Philipsen sprinterských finišů rozhodně nevzdává. Tour de France pro něj zůstává hlavním cílem i závodem, kolem kterého staví celou sezónu. „A.S.O. se vždy snaží, aby byl závod ještě napínavější,“ říká. „Letošní změny umožňují víc různých scénářů – od hromadného sprintu až po pozdní útoky. Díky tomu bude každá etapa otevřenější a atraktivnější.“

S koncem náročného roku se Philipsen dívá dopředu s novou motivací. „Tahle sezóna mi připomněla, že cyklistika je stejně o emocích jako o výkonu,“ říká. „Vášeň je klíč. Bez emocí nedosáhnete svých cílů.“ Po zlomenině klíční kosti, pochybnostech i návratu do vítězného rytmu je opět připraven čelit novým výzvám. „Až jednou přestanu závodit, určitě si najdu něco, co mi dá stejný adrenalin,“ směje se. „Budu to potřebovat.“